Němčina není zrovna můj šálek kávy, ale dokonalost, která se v textech této kapely skrývá, mi nedala a pustil jsem se do překladu. Musím říct že je to boj. Hlavně některé staré výrazy. Proto se omlouvám za případné chyby. Pokud by tu byl někdo, kdo dobře ovládá němčinu a pomohl by, byl bych rád. Uvítám spíše kontrolu již přeložených věcí. Jednotlivé skladby budu postupně doplňovat, stejně jako další alba.
Než se pustím do samotných textů, rád bych objasnil název kapely (pro ty, co se moc neorientují v severské mytologii), což bude třeba pro pochopení textů. Fjoergyn odvození od Fjörgyn (nebo Fjörgynn) a jedná se o byhyni ztělesňující zemi, jednu z mnoha žen Ódina a matku boha Thóra. Více informací o Fjörgyn naleznete na wikipedii.
[2005] Ernte Im Herbst / Podzimní sklizeň (6/7)
Koncept prvního alba poeticky pojednává o příběhu pomsty přírody proti lidstvu za to, jak se k ní po celá staletí chová.
- Monolog der Natur / Monolog přírody (Instrumentální skladba)
- Vom Tod der Träume / Ze smrti snů
2. Vom Tod Der Träume
Ein goldenes Flies bedeckt den Grund
Es säumt den Weg nach Eden
Der Himmel klar, die Wolken weich
Die Bäume können reden
Ein Ast bricht still und fällt zur Krone
Blätter strahlen rot und grün
Ein Wolf bewacht den mächt'gen Stamm
Die Knospen wollen blühen
Die erste öffnet sanft das Haupt
Die Sonne streift die Augen
Und Blütenblatt an Blütenblatt
Versucht in sie zu tauchen
Der letzte Tau benetzt ein Blatt
Die Adern strahlen Gold
Aller Glanz besiegt das Matt
Wie es Fjoergyn einst gewollt
Ein Einhorn tritt in jenes Bild
so weiß wie reiner Schnee
Es legt sich neben Fenriz Wolf
Und bettet sich im Klee
Der süße Duft von reifen Grün
Benetzt den Drang nach Licht
Man spürt der Sonne warmes Glühen
bevor des Traumes Schleier bricht
Das gold'ne Fließ ertrinkt im Rot
Im Blut der toten Bäume
Der Schimmel greift nach warmen Brot
Die Frucht verfault am Gaumen
Das schönste Süß wird bitt'nes Gift
Es greift nach Licht und Leben
ES trägt sich ab mit feiner Schrift
Um sich ins Fleisch zu weben
Das Einhorn schwach erhebt den Leib
Und Schaum quillt aus dem Maul
Das Blau der Augen bricht im Schrei
Das Weiß verfärbt sich grau
Es tritt vor Wut und scharrt den Huf
Der Hass beglückt die Seele
Was unsrer Sein im Licht erschuf
Zerschneidet nun die Kehle
Und Blut spritzt warm auf jedes Blatt
Dornen sprießen und zerstechen
Es stürzt herab und stirbt im Matt
Die Schwere ließ es brechen2. Ze smrti snů
Zlaté rouno pokrývá údolí
Lemuje cestu do ráje
Jasná obloha, měkká mračna
Stromy mohou promlouvat
Větev se tiše láme a spadá ke koruně
Listy září červení a zelení
Kmen střeží vlk
Pupeny rozkvést chtějí
První se jemně otevře
Slunce se dotkne očí
A okvětní lístek na okvětním lístku
Se do nich ponořit pokouší
Poslední lístek pokropený rosou
Jehož žíly zlatem září
Všechen lesk zdolal mat
Jak Fjoergyn kdysi chtěla
Jednorožec vstupuje do onoho obrazu
Tak běloskvoucí jako ryzí sníh
Léhá si u vlka Fenriho
A stele v jeteli
Sladká vůně zralé zeleně
Orosená touha po světle
Pociťujíc teplou sluneční záři
Dokud se závoj snu neprolomí
Zlatý tok se topí v červeni
V krvi mrtvých stromů
Plíseň zasahuje teplý chléb
Ovoce hnije v ústech
Nejkrásnější sladkost se stává hořkým jedem
Do světla a života zasahující
Nesoucí sebou pryč ušlechtilé písmo
Aby se do masa vetkal
Jednorožec osláble zvedá tělo
A pěna prýští z úst
Modř očí se láme ve výkřiku
Bílá barva šediví
Vstává zlostí a hrabe kopytem
Zášť obšťastňuje duši
Co naše bytí ve světle stvořilo
Nám nyní podřezává hrdlo
A horká krev stříká na každý list
Trny vyráží a rozbodávají
Padá dolů a umírá
Tíha jej zlomila - Fjoergyn / Fjoergyn
3. Fjoergyn
Bin nicht nur Baum noch sein Geist
Erschuf das Streben wie die Pest
Gab den Gezeiten selbst die Hand
Und schuf vor Jahren ihr Gewand
Ich bin kein Wort das schnell verklingt
Bin Vogelsang, der stolz erklingt
Wenn Sonnenstrahlen mich berühren
Und so die Nacht zum Schlaf verführen
Was willst du halten, was nicht lebt
Wen willst du lieben, der nicht strebt
Doch bin ich keiner dieser Art
Gedeihe nur, dass ihr erfahrt
Das ich dennoch den Namen trage
Den die Bäume flüsternd sagen
Hörst du meinen Namen klingen
Wie die Weiden ihn besingen
Siehst die Bäche, wie sie fließen
Sich von Berg zu Tal ergießen
Meine Kinder Tier wie Stein
Entstanden aus dem gleichen Keim
Sie sind für immer nicht wie ihr
Ihr Herz kennt anderes als Gier
Auf meiner Haut wächst zartes Moos
Bedeckt die Beine gleich dem Schoß
Einen Tannenstamm fungiert als Arm
Er schützt die Tiere, hält sie warm
Mein Wesen wird Euch überleben
Wird Jahr um Jahr nach neuem streben
Unsterblich bin ich gleich dem Duft
Getragen von der Sommerluft
Den Rosenblüten in sich tragen
Und flüsternd meinen Namen sagen
Ein jeder reicht mir seine Hand
Zum Dank schenk ich ihm meine Hand
Denn überall bin ich zugegen
Auf allen Wäldern grünen Wegen
Erfreuen kannst dich jederzeit
An meiner Schöpfung Herrlichkeit
Erblicken kannst sie wirklich immer
In jeder Knospe ruht mein Schimmer3. Fjoergyn
Nejsem pouhý strom nebo jeho duch
Stvořila jsem úsilí silné jako mor
Dala jsem cyklům i svou ruku
A pracovala léta na jejich šatech
Nejsem žádné rychle doznívající slovo
Jsem zpěvavý pták, který se hrdě ozývá
Když se ho dotkne sluneční paprsek
A tak noc ke spánku svádí
Co si přeješ držet, to nežije
Koho chceš milovat, ten po tom netouží
Avšak já nejsem žádnou tohoto
Prospívám toliko, že to jde znát
Přesto mám jména
Stromy je šepotem říkají
Slyšíš mé jméno znít
Jak ho pastviny opěvují
Vidíš potoky, jak tečou
Z hor do údolí se rozlévají
Mé zvířecí děti stejně jako kameny
Vznikly ze stejného sémě
Nikdy nebudou jako vy
Vaše srdce zná jen lačnost
Na mou kůži narůstá tenký mech
Pokrývá nohy stejně jako lůno
Kmen jedle funguje jako ruka
Chrání zvířata a drží je v teple
Mé bytí Vás přežije
Rok co rok se budu snažit o nové
Nesmrtelná jsem stejně jako vůně
Unášená letním vánkem
Nesoucí sebou květ růže
A šepotem mé jméno vyslovující
Každý mi podává svou ruku
Z vděčnosti podám i já svou
Neboť jsem všudy přítomná
Na všech lesních zelených cestách
Sebe můžeš kdykoliv potěšit
Na mých velkolepých výtvorech
Mě lze skutečně spatřit
V každém poupěti spočívá můj třpyt - Der Tag der Wölfe / Den vlků
4. Der Tag Der Wölfe
Sehet dort wer stolz den Wald durchschreitet
Sehet dort wer Fjoergyns Schar begleitet
Ist's nur ein Wächter einer alten Zeit
Ein Wesen kühner Herrlichkeit
Der Tag entsandt ein Nachtgewand
Und hüllt es um das Licht
Erhellt die Nacht mit Dunkelheit
Die das Erdenreich durchbricht
Geschöpfe der Nacht, zum Leben erwacht
Bewegen sich im Bann der Kälte
Genährt von Stille dem Leben bewacht
Bis der Tag das Reich erhellte
Der Wind spielt träumend mit den Bäumen
Wiegt sich schwach von Ast zu Ast
Tanzt im Mondlicht mit den Blättern
Frei von Menschen, frei von Hast
Der Tag war stets der Menschen Geisel
Missbrauchte ihn für reine Zier
Plündert, tötet ohne Reue
So wurde das Licht zum Nest der Gier
Die Stille schleicht sanft um die Bäume
Strahlt in voller Lebenspracht
Doch wird sie früh das Ende küssen
Wenn der Tag erneut erwacht
Sehet dort wer stolz den Wald durchschreitet
Sehet dort wer Fjoergyns Schar begleitet
Ist's nur ein Wächter einer alten Zeit
Ein Wesen kühner Herrlichkeit
Nebel legt sich um die Bäume
Und Sonnenlicht durchbricht das Dunkel
Singende Vögel, schlafende Eulen
Lösen ab der Katzenaugen Funkeln
Nah einem Traum erwacht der Tag
Und legt Schleier auf das Reich
Nebel der den Menschen deckt
Denn der Wolf, er giert nach Fleisch
So ziehen die Wälder ihre Schatten
Bis hin ins kalte Erdental
Um sie dem tückisch zu berauben
Was der Mensch einst ihnen nahm4. Den vlků
Hle, kdo hrdě prochází lesem
Hle, kdo Fjoergyn doprovází
Je to strážce dávných věků
Existence udatné vznešenosti
Den překrývá noční závoj
A zahaluje světlo
Ozářená noc s temnotou
Jež se prořezává zemskou říší
Noční živočichové se probouzí k životu
Pohybují se v kouzelném chladu
Živí se klidem, jemuž život stráží
Až do dne, jež říši ozáří
Vítr sní se stromy
Slabě se kolébá od větve k větvi
Tancuje v měsíčním svitu s listy
Bez člověka, bez spěchu
Den byl vždy rukojmí lidí
Zneužili jej k prosté ozdobě
Bez lítosti plenili a zabíjeli
A tak bylo světlo líhní lačnosti
Ticho se klidně line kolem stromů
Září v plné kráse života
Avšak brzy bude konec polibků
Když se den znovu probudí
Hle, kdo hrdě prochází lesem
Hle, kdo Fjoergyn doprovází
Je to strážce dávných věků
Existence udatné vznešenosti
Mlha polehává kolem stromů
A sluneční paprsky prořezávají temnotu
Zpěvaví ptáci, spící sovy
Vystřídají jiskření kočičích očí
U konce snu se probouzí den
A snáší závoj na říši
Mlha, jež člověka skrývá
Neboť vlk lační po masu
Tak táhnou lesy svůj stín
Až do chladného údolí
Ve snaze vzít si zpět
Co jim člověk kdysi vzal - Des Winters Schmach / Zimní potupa
5. Des Winters Schmach
Einst gebar das Eis als Leben
Dessen Name nie verklingt
Geprägt durch Stolz und kühnes Streben
Wie es der Volksmund heut besingt
Des Winters Schmach
Starr die Blüten gleich Kristall
Tief im Schnee der Zeit gebettet
Blühen schweigend im Zerfall
Bis zum Herbst, der sie errettet
Des Winters Schmach
Gleich dem Grün aus jener Zeit
War der Mensch des Winters Kind
Durch das Eis im Licht geweiht
Geküsst, genährt vom kühlen Wind
Doch die Jahre gingen schnell
Niemand wird ihn je gedenken
Des Winters raues, kaltes Fell
Ein neues Heim zu schenken
Die Knospen brechen, werden alt
Sie blühen nur noch in der Nacht
Da dort des Winters Wort noch hallt
Und sie damit bewacht
Des Winters Schmach
Die Sonne strahlt, verführt die Seen
Legt sich ratlos in das Tal
Nährt sich von der Bäume Flehen
Sie allein erschafft solch Qualen
Selbst am Ende jeden Jahres
Rottet sie des Winters Traum
Verführt und schändet, spricht nichts Wahres
Zu dem starken Nadelbaum
Als das Grün das Weiss zerbrach
Ereilte uns des Winters Schmach
Nie wird es wie früher sein
Drum lasst den Winter uns befrei'n
Doch die Jahre gingen schnell
Niemand wird ihn je gedenken
Des Winters raues, kaltes Fell
Ein neues Heim zu schenken5. Zimní potupa
Led kdysi dával život
S nikdy nedoznívajícím jménem
Ovlivněn hrdostí a udatností
Jak dnes o něm lidé zpívají
Zimní potupa
Ztuhlý květ, jako křišťál
Ustlaný hluboko ve sněhu
Vzkvétá do úpadku
Až do podzimu, jež ho osvobodí
Zimní potupa
Stejně jako zeleň z té doby
Byl člověk dítě zimy
Ledem ve světle posvěcený
Chladným větrem líbaný a krmený
Avšak léta plynuly rychle
Nikdo si na ni již nevzpomene
Studená kožešina v zimě kruté
Darovala nový domov
Pupeny pukají, stárnou
Už jen v noci kvetou
Když ještě zní zimní slovo
Jímž jsou chráněny
Zimní potupa
Slunce září, jezera svádí
Bezradně polehává v údolí
Živí se prosby stromů
Sama sebe trápí
Samotná na konci každého roku
Orosená zimním snem
Svádí a hanobí, nemluví nic pravdivě
U toho velkého jehličnanu
Než zeleň bělobu prolomí
Zimní potupa nás dohoní
Nikdy to nebude jako dřív
Kdy nám zima dávala svobodu
Avšak léta plynuly rychle
Nikdo si na ni již nevzpomene
Studená kožešina v zimě kruté
Darovala nový domov - Wenn Stürme Ruhen / Když bouřka odpočívá (Instrumentální skladba)
- Abendwache / Stráž večerní
7. Abendwache
Die Zeit vereinte unser Hier
Und doch sieht man Dich nicht
Stets bist Du nah und doch so weit
Tanzt lächelnd durch das Sonnenlicht
Ich kenne Dich oh weites Licht
Ich ahnte Dein Erscheinen
Von Anfang an gabst Du den Kuss,
den letzten vor dem Schlafe
Und keiner will, doch jeder muss
Ist’s Lohn oder die Strafe
Für Jahre ohne Dich zu grüßen
Und dennoch lagen wir zu Füßen
Dieser fremden starken Kraft
Die uns am Schluss zum Ufer schafft
Ein Gruße dir, du alter Kauz
Ich weiß von deinem Blicke
Ich seh Dich nicht und dennoch fauchts
Die Katze sieht die Stricke
Die aus deinen Händen ragen
Um meine Glieder heim zu tragen
Seit Tagen schon wachst Du an mir
Und dennoch gibst kein Zeichen
Ich wart nicht lang, dies sag ich Dir
Am Ende wirst du weichen…
Ich kämpfte Jahre mit dem Leben
Bestellte Land und lebte arm
Ich konnt nie nehmen, stets nur geben
Die Winter hart, das Herz hielt warm
Oft hat ich Furcht es geht nicht weiter
Die Sonne schien auf anderes Land
Und dennoch sah ich nie den Reiter
Mit seiner Sense in der Hand
Abendwache...
Oft hofft ich es, und war Dir nah
So dachte ich, da ich nicht sah
Das jener Weg, den ich heut trag
Zu jener Zeit noch vor mir lag
Nun bin ich alt, das Licht ist schwach
Das Herz schlägt nur noch selten
Reich mir die Hand, mach mich nicht wach
Und trag mich durch die Welten…7. Stráž večerní
Časem zde prolnuti
Avšak jsi neviditelná
Blízko, a přece tak vzdálena
Smějící, tančíš sluneční září
Světlo vzdálené, oh jak mi známé
Tušil jsem tvůj svit
Od počátku tvého prvního polibku
posledního na dobrou noc
a nechce nikdo, přesto každý musí
je to odměna či trest
pozdravy moje neodpovídáš celé věky
přesto jsme tolik propleteni
touto mocnou neznámou silou
co nakonec ke břehu nás nese
tak tě zdravím, stará známá
Vidím ti to na očích
Tebe nevidím, to jen tak najednou
Kočka spatřila klubíčko
To z rukou tvých rozrolované
Kéž kosti moje spočinou v domovině své
Probouzíš mě celé věky
Stále však žádné znamení
Dlouho už čekat nebudu, to ti povídám
Nakonec se smiluješ...
Bojoval jsem roky se životem
Obdělával zemi a v chudobě žil
Nepřijal, pouze bral jak to je
Zimy tuhé, jen srdce hřálo
stále v obavách, že takle už to nepůjde dál
Slunce svítilo do jiných světů
avšak dosud nespatřil jsem jezdce toho
s kosou v rukou svých
Stráž večerní...
Doufal jsem přiblížit se ti
Myslel jsem to tak, neviděl však
Na počátku cesty mojí, kde jsem tehdy stál
co všechno mě čeká
Zestárnul jsem, světlo pohasíná
Srdce bije už jen slabě
Dej mi svoji ruku, už neprobouzej mě
a přenes mezi světy... - Veritas Dolet / Pravda bolí
8. Veritas Dolet
Ein kleines Kind erblickt das Licht
Der Welt, die unser Sein bedrängt
Die Eltern wollten jenes nicht
Und haben es im Wald ertränkt
Doch irgendjemand wachte dort
Und sah den Leib des Waisen
Er rächte fürchterlich den Mord
Und ließ die Zähne reißen
Was immer sich in ihr verhing
Und schaudernd nach dem Atem ringt
Um Hilfeschreie laut zu binden
Und dennoch wird sie keiner finden
Ein alter Wolf war dies Gesell
Er holt den Leib zu Land
Die wahren Tiere riß er schnell
Und ließ sie tot am Wegesrand
Nach einem Wunder schreit das Sein
Der Tod hat es verschont
Die Augen sind vom Leben rein
Es wurde für die Pein entlohnt
Doch Hunger quält das arme Herz
Es droht erneut zu fallen
Noch immer lebt die Brust vor Schmerz
Und erste Schreie hallen
Der neue Freund packt sein Genick
Und bringt ihn zu der Eibe
"Iss dich satt und iss dich dick
Soll füllen dir den Leibe"
Das junge Ding greift nach den Beeren
Gift macht sich im Körper breit
Doch scheint sein Leib sich zu begehren
Der Tod ward durch sie nicht befreit
So ging der Frühling, Sommer kam
Der Junge sah das Leben
Die größten Wölfe wurden zahm
Und ebneten das Streben
Es konnt sie hören, sie verstehen
Konnte jagen wie ein Bär
Es konnte mit dem Rudel gehen
Frei von ihrer Gegenwehr
Der Herbst brachte die schönsten Farben
Tollend spielte es im Laub
Sah nicht seines Lebens Narben
Sah nicht seiner letzten Raub
Des Lebens das sie ihm geschenkt
Und dann im Wald ertränkten
Ward über Sternen aufgehängt
Die nur noch Splitter schenkten
So ging es einst allein durchs Tal
Und fand die faulen Reste
Der erste und der letzte Pfad
War für ihn der Beste
So kniete es zu ihren Beinen
Winter brach den Herbst entzwei
Das kleine Kind begann zu weinen
Alte Bilder wurden frei
Der Schnee fällt sacht und deckt ihn zu
Will finden hier die letzte Ruh
Und Müdigkeit macht sich gar breit
Der Winter ist die schönste Zeit
Es liegt allein, tu aus das Licht
Und Schnee legt sich auf das Gesicht
Das arme Kind erfror im Schnee
Am Ende tut die Wahrheit weh...8. Pravda bolí
Děťátko spatřilo světlo
Svět, který utlačuje naše bytí
Rodiče ho nechtěli
A tak jej utopili v lese
Přece ale někdo bděl
A uviděl tělo sirotka
Pomstil tuto strašlivou vraždu
A dovolil zubům trhat
Cokoliv jim bylo přisouzeno
A zděšeně lapá po dechu
Křičí nahlas o pomoc
A přesto se nikdo nenachází
Byl to starý vlk
Jež složil tělo k zemi
Zvířata trhala rychle
A nechala mrtvé na kraji cesty
Dítě zázrakem stále žije
Smrt ho ušetřila
Oči jsou čiré od života
Jako odměna za to utrpení
Avšak hlad trápí zubožené srdce
Hrozí, že znovu upadne
Stále ještě žije bolest v hrudi
A první výkřiky doznívají
Nový přítel jej bere za šíji
A přináší k Tisu
„Najez se dosyta, najez se do ztloustnutí
Nechť tuk vyplní tvé tělo“
Malý sáhne po bobulích
Jed se rozšiřuje po těle
Avšak zdá se, že si jej žádá
Smrt by nebylo vysvobození
Tak odešlo jaro, a přišlo léto
Chlapec spatřil život
Největší vlci byli krotcí
A pevně vyrovnaní
Slyšeli ho, rozuměli mu
Uměl lovit jako medvěd
Uměl kráčet se smečkou
Bez jejich obrany
Podzim přinesl nejkrásnější barvy
Dováděl a hrál si v listí
Neviděl jizvy svého života
Neviděl svou poslední kořist
Života, jež mu darovali
A potom v lese utopili
Nastával před pověšenými hvězdami
Ze kterých mu byl darován jen střípek
Tak se kdysi sám procházel údolím
A našel hnijící zbytky
První a poslední stezka
Byla pro něj nejlepší
A tak jim pokleká k nohám
Zima prolomila podzim
Malé dítě začalo plakat
Staré obrazy se uvolnily
Sníh tiše padá a přikrývá tělo
Přeje si zde najít poslední odpočinek
A únava se rozkládá
Zima je nejkrásnější doba
Leží sám za světla
A sníh si lehá na tvář
Zubožené dítě zmrzlo ve sněhu
Na konci pravda bolí… - Ernte im Herbst / Podzimní sklizeň
9. Ernte im Herbst
Es tobt das Meer, die See schäumt wild
Die Ufer brechen mit dem Deich
Es ist kein Traum, es schützt kein Schild
Fjoergyn erntet Menschenfleisch
Kein Tag gleicht jenem Schlag wie diesem
Ein jeder ahnte, jeder schwieg
Der Mensch kämpft tapfer gegen Riesen
Und weiß dennoch er misst den Sieg
Es reißt die Kinder aus den Träumen
Fjoergyn's Gnade ist erfror'n
Der Meere Wellen toben, schäumen
Die Welt wird heute neu geboren
Es weint der Krieg in jedem Mund
Tränen küssten früh den Grund
Die Welt vergeht in einer Nacht
Der Tag ward um den Schlaf gebracht
Städte geh'n im Wasser nieder
Im Meer treibt eine tote Scharr
Von kalten Körpern, starren Gliedern
Die schlimmsten Ängste werden wahr
Meere brechen Holz der Deiche
Bedecken allen Lebens Sinn
Ich wach empor in einem Reiche
Da ich der Schöpfung Feuer bin
Nächte stürzen über uns
Die Sonne bricht entzwei
Der Welten Gnade schenkt uns Gunst
Und leckt das Fleisch von Sünde frei
Kein Flammenmeer erstickt das Sein
Kein Wind bricht unser Holz
Des Lebens süßer reiner Wein
Vernichtet aller Menschen Stolz
Ein Lichtschein aus der Ferne naht
War jener Menschen einz'ger Rat
Die Hoffnung ist der Freund im Licht
Doch das Dunkel führt Gericht
Das Laub fällt starr
Und still vergeht die kun**
Der Himmel stürzt auf uns're Welt
Dieser Traum ist wahr
Und reißt die Naht der Wunde
Bis totes Fleisch vom Himmel fällt
Ein totes Blatt, verliert des Frühlings Farbe
trägt der Jahreszeiten Narbe, Ernte im Herbst.
Die letzten Schreie werden müde
Der Atem bricht gleich ihrem Licht
Auf kalter Haut gedeiht die Blüte
Die in Menschenhand zerbricht
Ihr seid die Samen, die ich säte
Verwachsene Dornengestalt
Ihr seid die Kinder, die ich verschmähte
Mein Herz, es wurde kalt…
Ernte im Herbst
„Wir sahen nicht, wir ahnten nicht…“
Erbarmen schenkte nur das Licht
Solang man es aus Herzen ehrt
Und die Natur mit Liebe nährt
Ernte im Herbst
Bleibt jene aus, gleich Einsicht hier
Verstirbt der Sonne wahre Zier
Gnade übte sie Jahrzehnte
Tag für Tag erhob sie sich
Ernte im Herbst
Doch an seinem Stolz sich lehnend
Sah er nicht, dass sie zerbricht
Im Schweigen schaut er in die Runde
Schweigt im Stillen Stund um Stunde
Ernte im Herbst
Weigert sich im Nichts zu sehen
Und Fehler seiner zu gestehen
Ernte im Herbst9. Podzimní sklizeň
To zuří oceán, moře divoce pění
Pobřeží s hrází se lámou
To není žádný štítem nechráněný sen
Fjoergyn sklízí maso lidské
Žádný den se tomu úderu nepodobá
Každý to tušil, avšak každý mlčel
Člověk udatně bojuje proti velikánům
A přesto ví, že vítězství nemá
To trhá to děti ze snů
Milost Fjoergyn je mrazivá
Vlny moře zuří, pění
Svět je dnes znovuzrozen
To pláče válka každému do úst
Slzy líbají půdu ranní
Svět uchází do noci
Den byl uveden do spánku
Města půjdou zase do vody
Zástupy mrtvých budou plavat v moři
Ze studených těl, příslušníků ztuhlých
Se naplní ty nejhorší obavy
Moře lámou dřevo hráze
Zakrývají všechen smysl života
Bdím ve výšinách říše
Tam jsem ohně tvůrce
Noci se na nás hroutí
Slunce se láme
Svět nám daruje milost
A oblizuje maso od hříchu zbavené
Žádné moře plamenů není udušeno
Žádný vítr neprorazí náš háj
Života sladké čisté víno
Zničená všechna lidská hrdost
Zářící světlo se blíží
Lidstvo dostalo ponaučení
Naděje je přítel ve světle
Avšak temnotu vede rozsudek
Listí nehybně padá
A tiše plyne zpráva
Obloha padá na náš svět
Tento sen je skutečný
A trhá stehy rány
Až mrtvé maso z oblohy padá
Mrtvý list, ztrácí barvy jara
Nese jizvu ročního období, podzimní sklizně
Poslední výkřiky jsou znavené
Dech se láme ve světle
Na chladnou kůži narůstá květ
Který se zlomí v ruce lidské
Jste semena, která rozsévám
Urostené postavy trnité
Jste děti, kterými jsem opovrhovala
Mé srdce, bylo chladné
Podzimní sklizeň
„Neviděli jsme, netušili jsme…“
Světlo darovalo slitování
Dokud si ho člověk ze srdce vážil
A s láskou přírodu živil
Podzimní sklizeň
Rovněž zde zvýšila svůj úsudek
Umřelo slunce skutečné krásy
Dávala milost již desetiletí
Den ode dne vyšší
Podzimní sklizeň
A přece se opírají o svou hrdost
Nevidí, že je zlomená
Mlčky se dívá v kruhu
V tichu mlčí hodinu za hodinou
Podzimní sklizeň
Zdráhá se vidět v záhubě
A přiznat si své chyby
Podzimní sklizeň - Requiem / Requiem (originální text skladby není k sehnání)