No, já se trochu bál něco sem psát, aby mne zase někdo nepodezíral z toho, že čtu i na hajzlu!
Ale něco málo jsem přečetl... Snad si vzpomenu, co jsem to vůbec četl.
Tak určitě, dolouskal jsem Sto roků samoty od Marqueze. Takhle, je to magický, je to jihoamerický, je to šílený, skvělý. Ale přeci jen... Oproti Borgesovi nebo Bolaňovi jsem se místy i vcelku nudil a musel jsem některé věci číst několikrát. Ale ne tím stylem, že by se mi otevíral nový svět, prostě jsem jen ztratil nit vyprávění. Rozhodně bych to doporučil a konec byl dechberoucí. Jen mne mrzelo (a dávalo to smysl), že ze scény zmizel ten úžasný "cigánský" alchymista, který starého Buendíu učil svým kouzelným kejklím. Jeho absenci mi vyvažovala Ursúla, metuzalém celého díla, která mne nepřestávala fascinovat.
Dále jsem se vypořádal s tisícistránkovou bichlí o české literatuře, ale tu jsem se šprtal ke zkouškám, tak to nepočítám.
Tradičně jsem vrátil k Machenovi, přečíst Bílé lidi nebyl žádný problém. Ale i když mám rád ten starý překlad, přeci jen, těším se na překlad nový. Krom toho, od stejného mistra jsem sáhl po Otevření dveří, které mne potěšilo... Bylo méně horrorové, než Bílí lidé, Vnitřní světlo, Velký bůh Pan, Rudá ruka či Tři podvodníci, ale důležitou úlohu tam hrál mystický prožitek a sem tam záchvěv nepříjemného mrazení. Inu, Machen, ten nakládá.
Taky jsem lousknul konečně Durychovo Bloudění a v souvislosti s ním dvakrát Requiem. K Requiem, jako nádhernému a kraťoučkému epilogu valdštejnské tragédie jsem se vrátil sice již potřetí, ale to se dá číst pořád. Nádherný jazyk, fascinující souvislosti, magičnost, která se samozřejmě dotýká i Bloudění, jež je právem Durychovým životním dílem. I když jsem trochu nepochopil, proč to lidé tak těžko a pomalu čtou - četlo se to samo! A těch sedm set třicet stránek jsem pokořil za devět dnů (a podotýkám, že dva dny z toho jsem na čtení neměl vůbec čas). Opravdu, už od pokoření tisícistránkových Služebníků neužitečných jsem měl pocit, že Durych je největší spisovatel moderní české literatury - a Bloudění to jen potvrdilo. Extratřída. Tahle vypadá ukázková a učebnicová vysoká literatura. Není prostor na banality, ale jejich absenci nahrazuje autor svou sebepohlcující ironiíí, hořkosladkostí, specifickou erotikou a neuvěřitelnou, poutavou tragikou doby, kterou bychom asi za naši dobu nevyměnili. Nádherné protínání jevů a příběhů vytváří místy až velemysticky neuvěřitelné situace, které by se ovšem mohly stát. Viz Kajetánova jízda kol Hradce Králové, gradace u šibeničního vrchu a samotné vyvrcholení ve zdech chrámu, kam pochmurný leutnant nakonec zavítá. Všechny tři příběhy, Anděly, Jiřího i Kajetána, jsou úžasné... škoda jen, přeškoda, že Kajetánův končí někde za polovinou. Odměnou je, že je fascinující a žalostný a plný plytké, světské mizérie. A kdesi v pozadí tomu všemu se Valdštejn ptá svých hvězd.
No a Requiem? To je malina v horké hořké čokoládě na jazyku. K tomu se snad nedá ani nic objektivního napsat, jak je to odporné a nádherné zároveň!
Je pravda, že dílo neztrácí nic na svém půvabu, i když i přes značnou historickou věrnost se Durych dopustil drobných omylů, třeba právě domnělé aspirace Valdštejnovy na český trůn... Ale vzhledem k tomu, že to jsou věci, o kterých se v ve dvacátých a třicátých letech stále ještě fabulovalo a nikdo je uspokojivě nerozlouskl, jsou jeho omyly pochopitelné. Vytvořil tak nejenom historického Valdštejna, ale zároveň i jeho frýdlandský, čarovný stín.
Masopust od stejného autora byl rovněž uchvacující. Erotický, hloubavý, teskný a tragický. Naturalistické kulisy vpádu Pasovských ustupují lehce do pozadí, aby vynikla tragikomičnost hlavní čtveřice. Ale komentovat toto výjimečné dílo, ve své době nepochopené, si troufnu, až Durychovy přízraky přelouskám někdy znovu. Už aby tomu bylo!
Na závěr svého obřího postu jsem si nechal dílo muže, jež nese jméno Jules Amédée Barbey d'Aurevilly. Dle mého nedoceněný skvost francouzské literatury, který se do povědomí českého čtenáře dostal díky Florianově nakladatelské činnosti a též i díky krásným překladům mistra Reindla.
Překladatelů tohoto temného dekadenta a vášnivého katolického royalisty bylo mnoho, ale jejich překlady krásně umocňují autorovu osobnost.
Očarovaná a Rytíř des Touches, jeho fragmenty chouanských prací, se čtou snadno - lze je přelouskat za několik málo hodin. Nabízí temné a nečernobílé pozadí porevoluční Francie. Období chouanských válek, hodnocené z pohledu doby Restaurace. Příběhy o lidské odvaze, rebelství, ale též skepse a nostalgie vytváří velmi plastický obraz doby, která byla mimořádně podivná a krvavá. Ať už jde o příběh věčně revoltujícího kněze, rebela a partizána, nebo poutavé vyprávění o dobrodruhu, kterého zachraňovalo dvanáct jeho druhů z rukou republikánů, obé má velkou sílu a krásné stínování morálky, osobních či univerzálních hodnot.
Ženatý kněz, braný jako jedno ze stěžejních děl tohoto Francouze, kterého nikdo neměl příliš v oblibě pro jeho radikální přístup snad úplně ke všemu, ukazuje kontrast odpadlého abbého Sombrevala a jeho dcery Kalixty. Tento rozpor dvou bytostí, které sdílí neuvěřitelné pouto, je podivuhodný. Ve své podstatě ukazuje na souboj dvou velmi silných duší, který zanechává spíše než rozuzlení spoustu otázek. Dílo je to romantické, temně mystické a plné živoucích a obnažených protikladů. Ženatý kněz je též breviářem agónie, takřka až barokními zásnubami lásky a nenávisti a též příkladem toho, jak silné jsou tyto polarity a jak blízko k sobě často mají.
Starou milenku, další zásadní knihu pana Julese, momentálně dočítám. Zvolna se přelouskávám přes posledních čtyřicet stran a četbu si neuvěřitelně užívám. Až dočtu, snad se podělím.
Ale to bych opomněl Ďábelské novely. Nebudu je specifikovat blíže, protože toto krátké dílo určitě stojí za přečtení a nechť si každý udělá obrázek sám. Mohu jen prozradit, že jsem je přečetl za tu dobu několikrát, porovnával jsem i různé překlady (Šedivec vs. Reindl) a jsem z této útlé šestice novel naprosto unesen. Kniha natolik kontrastní, vypovídající o ušlechtilosti a zvrácenosti lidské duše, často vzájemně propojených, nemohla uniknout zájmu mnohých. A proto na ní nalezeneme odkazy kupříkladu i v legendárním Naruby z pera naturalistického démona Huysmanse... na kterého jsem v tomhle příspěvku neprávem zapomněl.
Novel je to šest - Karmazínová záclona, Nejkrásnější láska dona Juana, Štěstí v zločinu, Rub karet whistové partie, Na hostině atheistů (též ke srovnání Šedivcův překlad Hostina atheistova) a Pomsta ženy. Těžko říci, kterou mám nejraději... rozhodně vede Hostina atheistova a Rub karet whistové partie, ale třeba právě i Štěstí v zločinu...
Das ist alles, Leute!
Ještě,že tam toho není více 
sorry jako 
