Fóbie

[matotu]

Máte nějakou fóbii? Bojíte se něčeho? Pavouků, myší, ptáků...?
Mně se dost hnusí hadi. A panickou hrůzu mám z představy, že mi nějaká malá havěť vleze do jakýchkoli citlivých míst.

[o.p.a.t]

Nemusím pavouky, ku*** osminohý.

[matotu]

Ty jsi neskutečně rychlej. Tohle téma jsem založil asi před 30 sekundama a ty už přispíváš.

[Garion]

Na tom nic neni.

[SUK]

Mam strach z posthunteru

[Garion]

Ale abych byl k věci: Já žádnou fobii nemam. Možná tak závratě z vejšek. A vadí mi, když vidim třeba ve filmu, jak injekční stříkačka vniká so žíly. To se mi začnou svírat všechny vnitřnosti a chvíli na to omdlívam. A dávat krev? Nemožné. Brali mi jí v životě dvakrít a bždycky to se mnou šlehlo.

SUK: co to je?

Edit: Aha, už jsem to pochopil. A asi i do hloubky

[Ježura]

SUK: ... říká thumbhunter proti své vůli

[jane187]

já se bojím psů a koček a byl to vždycky problém, protože zrovna tato zvířata jsou nejoblíbenější a má je každý druhý (sice už je to o dost lepší než dřív, ale stejně...)

[o.p.a.t]

Garion: Achjo, jednou mi někdo pochlebuje a ty mi to zkazíš!!

Matotu: Je náhoda, že tu zrovna jsem.

[Haldir]

Já se vždycky bál pavouků, ale to mě asi pred rokem najednou preslo. Ohledne injekci...jeste to s mnou neprastilo, ale ten pohled nesnáším. Jediný na co mam mozna fobii jsou krabi, štíři, raci a podobná havěť s klepetama...ale to je spíš fyzickej odpor, než fobie.

[ajuska]

Pavouci,výška,krve..a tmy na neznámém místě....ještě jsem zapomněla na výtahy

[Lesíček]

Já mám sociální fóbii, ale jen z malé části, z větší se jedná o trochu něco jiného..
Jinak mám ještě docela hrůzu z pavouků, hmyzu, hlavně z klíšťat, komárů a prostě všeho, co by mě mohlo sát krev nebo do mě vrazit žihadlo. A jelikož miluju lesy, tak je to pro mne docela problém, i když miluju hlavně podzim a zimu. Pokud jdu v létě do lesa, tak jedině s účinným repelentem určeným do tropů Takže zdejší hmyz nemá jedinou šanci..

[poostmen]

Já se bojím slepic...

[HiJack44]

Lesíček: Jak to tak čtu, tak s tou sociální fóbií bych se taky dřív ztotožnil. Dost mi s tím pomohla muzika a alkohol. Díky vystupování na pódiu jsem se tak nějak naučil sr*t na to, co si myslim, že si o mě ostatní myslí. No a když piju, tak jsem společenštější a když jsem pak střízlivý, tak už nějakou sociální interakci beru jako samozřejmost.

Ale jinak mám pořád hroznou fóbii z lidí. Když jdu večer sám venku, pořád se ohlížím,jestli mě někdo nesleduje, vedle postele musím mít nějakou zbraň, jinak pořádně neusnu a věčně se obávám toho, že zase přijde nějakej fašista a všechno obrátí naruby.

[Lesíček]

Já mám rozhozenou psychiku prakticky od útlého dětství, ale více než sociální fóbií trpím spíše úzkostnými poruchami v určitých situacích. Opravdu bych tyhle moje stavy nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Člověk by v té chvíli nejraději umřel než takhle dál trpěl. A může se snažit to nějak racionálně potlačit, nejde to.. Jediný možný řešení je udělat to, co chce tělo a většinou to je vyzvracet se. Na prvním stupni na základce jsem opravdu blil každý ráno před odchodem do školy a nic s tím udělat nešlo, fakt docela beznadějnej pocit
Osobního kontaktu s lidmi se zase tolik nebojím, ale je pravda, že když s nima v kontaktu být nemusím, tak se jim vyhejbám. A jinak beze zbraně už ven nevyjdu. A občas si dám i já zbraň vedle postele, cítím se pak bezpečněji Zároveň ale doufám, že ji ani nikdy nebudu muset použít a když ano, tak opravdu jen v nutných případech.
Jinak tahle moje psychologická diagnóza je určitě i důvodem proč tolik miluju lesy, opuštěnou přírodu, black metal a pak především depresivní black metal. Já takovou hudbu vyhledával již opravdu odmala, protože mě fascinovala smrt a melancholie. Nejraději jsem si hrál tak, že jsem všechny svoje hračky pohřbíval Ale nešlo mi ani tak o to, že "zemřeli", ale spíše se mi líbil ten smutek kolem toho.
Nadruhou stranu má to i svoje výhody. Člověk rychleji dospěje a má dobré předpoklady pro studium psychologie, pokud se tedy nejedná o extrémního sociofobika. Hodně často si lidi vůbec neumí uvědomit, jak neskutečné utrpení to je. Ale já je i chápu, kdo to prostě nezažije, tak nikdy nepochopí.

[Hestia]

Já mám fobii z výšek. Ten strach mě totálně paralyzuje a mám co dělat,abych se nerozbrečela. Nejhorší je,že vím,že se nemám čeho bát,chci se dát do klidu a ono to nejde. Nesnáším to,ale zatím nejsem schopna to překonat. Mám problém přejít i přes most,pokud je tam zábradlí skrz které je vidět a jsou tam mezery.Kterými bych sice nepropadla,ale už jen ta představa mě děsí. Vždycky se rozhodnu vyšplhat někam do výšky, s tím,že to zvládnu,ale nakonec mě strach přepadne stejně....Taky mě děsí uzavřené prostory,bojím se ve výtahu...kdybych někde zůstala viset,tak tam umřu hrůzou nebo to tam rozmlátím.Ale výšky jsou extrémnější fóbií.
No a pak už jsou tu jen hadi a krysy (potkani)...to není fóbie,ale neskutečný odpor...
A s tou sociální fóbií....něco na ten způsob mám taky. "Léčím" to tím,že pracuji v obchodě a ještě v Praze.Ovšem na moji psychiku je to taková zátěž,že to nevydržím dlouho. I v mém věku mám docela problém s lidmi mluvit a podívat se jim do očí....sevře se mi žaludek a nemůžu udělat nic. Kdo mě nezná,tak pro něj musím být nespolečensky a nepřístupně vyhlížející tvor,protože nekomunikuju a lidem se vyhýbám. No ale kdo mě pozná a když já usoudím,že tomu dotyčnému můžu věřit,tak se otevřu a to je pak jiný kafčo.

[Orwin]

Zvířátka jsou všechna v pohodě, i když k takovým červům mám jakýsi odpor, ale fóbií bych to nenazval.
Moje noční můry mají podobu žiletek, žiletkových drátů, holících žiletkových strojků a prostě všeho, co má v sobě žiletky. Nevím, proč z toho mám strach, občas mě to jakožto chlapa i trochu deptá a znepříjemňuje mi to život, ale co už.

[Svářeč]

Já mám docela strach z pavouků. Fóbií bych to vysloveně nenazval, rozhodně necítím potřebu zdrhnout přes půl světa, když vidím sebemenšího pavoučka. Ale k těm velkým prostě cítím jakýsi odpor a když nějakého zmerčím, ihned tasím papuči.

[Job]

Výšky... Vylezu jak vysoko můžu, ale slézt dolů, to je horror ...
Jo a celkem ještě hlodavců, těch jejich velkých zubů, brrr... Btw. a to sem choval 2 křečky, nikdy mě nekousli, ale z té představy sem měl bobky vždycky

Svářeč: Já z nich měl donedávna taky docela velkou fóbii, a přešla mě tak, že bych to v životě nečekal.. Ikdyž ale právě takto se těch fóbií zbavuje. Prolézal sem se bordelem v garáži, když mě najednou začne něco lehtat na krku.. Chcu se poškrábat, a zrázu mám na ruce pokoutníka, toho docela velikého chlupatého.. A on jenom v pohodě lozil z prstu na prst. Tak sem ho dal na poličku a oba sme spokojeně odešli.. A od té doby je už celkem můžu

[Lesíček]

Když jde o pavouky, tak si vždycky vzpomenu na tohle

[ Skrýt video | http://www.youtube.com/watch?v=t-ndpLxPXkw ]